Povídky-od Adís Welcome in my world=)

Tajuplný les či svět?

by povidky-adissan.eblog.cz on Bře.23, 2014, under Fantasy povídky

tmp_mtr2b750f_holka1373115892

Název; Tajuplný les či svět?          Svět plný radosti…veselosti…přátelství…ale během jednoho   večera vše změní. 20letá Sára Korwilová,milovnice voňavých  a velkých lesů,také si rozumí víc se psy,než s rodiči. Sára se   přistěhuje z Montany do Seattlu,kde jsou velké lesy,a půjde  se do jednoho podívat,ale z nicčeho nic…zabloudila,i když   byla velmi dobrá v stopování a měla pamatováka.  Zachrání ji někdo,kdokoli? Přežije? Najde cestu domů?    Velká škoda je,že se stěhujeme z Montany,můj milovaný domov,s velkým venkovem,kam se podívám. Alespoň že si bereme sebou mého psa Lykaje,protože s rodiči…se ani jedinkrát nedomluvím a s ním si rozumím pořád. Před dvěma měsíci umřela Bella,další příbytek do domu,ale byl to taťkův pes.   Právě teď jsme u hranic Seattlu,jak tak pozoruju,je tu taky velice velká příroda,lesy,louky,dokonce i rybníky a ty hory…  Myslím,že se půjdu do blízkého lesa trochu projít,rodiče mě už ani neupozorňují,jelikož mě už znají a ví,že se neztratím,no momentálně se mi to ještě nikdy nestalo. A už jsme na místě, je to velký dům,skoro na samotě,stejně máme rádi klid. Velká zahrada s dvěma stromy,třípatrový dům s lesem a rybníkem několik metrů vedle. To mi vyhovuje. Lykaj už vyleze a běhá okolo a je rád,že má velký  prostor. Ale najednou se zastaví,rodiče se na nečem domlouvají a částečně vytahují bedny a kufry z dodávky.  Já se na něj podívám a podivím se,protože se takhle nikdy nechoval,naráz začal vrčet se zaměřeným ochranitelským výrazem do nedalekého keře.  Přijdu k němu,kleknu si a začnu ho plácat po zádech,aby se uklidnil,i když se to nepovedlo. Začal vrčet víc,já sem se podívala na keř,na který směřoval a uviděla jsem pohyb v něm. Lekla jsem se,ale pak se ihned uklidnila.   Potom jsem s ustaraným a upřeným výrazem šla pomoct mamce a taťkovi.  2. část    Konečně máme hotovo, i když hlava mi nebere,to jak se Lykaj zachoval. Poslední věci si vybaluji na černou poličku,na modré stěně pokoje. Miluju modrou a černou a taky takový mám pokoj. Je velký,má dvě velké okna,prostorný,prostě bezva! Přemýšlím,že si půjdu porozhlédnout les,který je tu kousek,jestli si dobře pamatuji,ale jo.   Obleču si šedé tepláky a černou mikinu,ve které chodím skoro pořád. Teď ještě přemluvit taťku,ať si můžu sebou vzít Lykaje. Vyjdu z pokoje a jdu po schodech dolů do jídelny,kde sedí mamka s taťkou a povídají si.  “Ahoj,no mám v plánu jít se projít do lesa…a můžu si sebou vzít Lykaje? Prosím…” žadonila jsem.  “Ahoj broučku,bohužel ne,on si musí zvyknout na dům a až pak na okolní prostředí. Takže tentokrát ne.” Odpověděl taťka a mamka jen přikývla. Podívám se na Lykaje,který leží na podestýlce,kterou má pod oknem.  “Dobře,tak já jdu, vrátím se možná kolem večera…” řekla jsem skleslým hlasem.  Obuji si šedomodré boty a vyrážím.  Jdu cestou,do které je to do lesa nejkratší. Zastavím se a podívám na keř,na který byl Lykaj…připnutý? hypnotizovaný? já opravdu nevím,tak radši jdu dál.   Kdesi jsem četla,že tenhle les má přezdívku “černý les času” zrovna nevím proč,ale určitě jenom proto, aby vystrašili lidi.Taky tam bylo pár takových,kteří psali,že se jim tam ztráceli bezdůvodně věci,jídlo a tak. Prý,že se tam ztratila malá dívka a už se nevrátila,to bylo před pěti lety. A prej bylo slyšet vytí vlků,několik metrů daleko. Ale já tomu apsolutně nevěřím,možná na vytí vlků,ale aby se ztrácely věci? A krom toho i malá holka? Výmysly!   A už vykračuju po cestičkáck voňavého lesa,je překrásný,všude stromy,keříky s borůvkami,malinami,i jahody,klidně bych si je vzala,ale nechci ničit les…  Najednou jsem uslyšela prasknout větvičku,otočila jsem se tím směrem,viděla jsem jen rychlý pohyb.   “Lykaji?” Volám nervózně psovo jméno.  “Lykaji??” Zvolám ho ještě jednou,ale pořád jen rychlé pohyby a praskoty větviček.  Ticho…najednou ticho a klid. Možná se mi to zdálo,uklidňuji se,ale na vidinu to každopádně nevypadalo,bylo to skutečné a stejně…kdyby to byl Lykaj hned by ke mně šel,nějaký pes to musel být,jelikož jsem slyšela vrčení. Ale nikoho,nebo-li nic jsem neviděla.   Otočím se zpátky domů. Možná už vím proč se tento les tak jmenuje,přemýšlím. Kvůli tomu,že když si něčeho všimneš,tak se zastaví čas,nejspíš. Ale proč “černy les”? Vždyť je přírodně zelený a hnědý. V hlavě mi bloudí tolik otázek,na nichž nedokážu najít odpověť.     “Jsem doma!” Vykřiknu,jakmile jsem otevřela dveře.  “Dobrá,přišlas akorát na večeři,to se ti nepodobá Sáry, děje se něco?” Stará se o mně mamka pečlivě.  “Ne,co by se mělo dít?” Odpovím neklidně.  “Tak jo… zavolej taťku na jídlo.” Nařídila mi mamka,protože kdyby zakřičela taťkovo jméno,by se rušil klid.  Utěkám do ložnice,tam není,do koupelny,tam taky není,jedině do mého pokoje. Vyšlapu schody,vidím pootevřené dveře,otevřu je dokořán a vidím taťku,jak mi zapojuje počítač.   “Děkuju tati,za odměnu je hotová večeře.” Usměju se.  “Jojo” řekne a hned vyleze zpoza stolu,pod kterým zapojoval dráty.A společně jdeme do jídelny,kde nám mamka přichystala večeři.   Přisedneme si ke stolu a povečeříme.  3.část    Lykaj mi dá hlavu do klína a ustaraně kňučí,jako by mi četl myšlenky. Pohladím ho a on jde k počítači,kde má také podestýlku. Pokračování příště…

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články
:, , ,

5926 Trackbacks / Pingbacks for this entry

Leave a Reply

You must be logged in to post a comment.

Looking for something?

Use the form below to search the site:

Still not finding what you're looking for? Drop a comment on a post or contact us so we can take care of it!

Visit our friends!

A few highly recommended friends...

Archives

All entries, chronologically...