Povídky-od Adís Welcome in my world=)

Archive for Březen, 2014

Rudý déšť

by povidky-adissan.eblog.cz on Bře.30, 2014, under Fantasy povídky

Rudý déšť

Město deště… rudého deště… Klan a rodina,jsou mrtví…všichni! Jestlipak ještě někdo žije… musí,jsou to vlkodlaci,musí přežít alespoň někdo z nich.  Vlkodlačice Sárie je(možná) poslední z klanu vlkodlaků. A putuje po stopách svých příbuzných,ale co když je poslední? Nikdo neví.. ale vlkodlačice se stejnak nevzdává,až najde alespoň někoho z rodiny. Ale musí se vyhýbat ostatním klanům elfům,démonům,valkýr možná i elementovým zvířatům.  Štěstí je to poslední na co Sárie myslí…myslí jen na své druhy.

,, mamíí!!” Ozvala se dcera legendy Krvavé Síllie. Mamka si povzdechla a kráčela za svou dcerou.  „ co se děje? Sárie..” dcerka ukázala svým malým prstem na okno,kde tekly kapky voného deště. Mamka se podívala do deště,chvíli se tam dívala až se podívala na Sárii a uviděla ji jak je mrzutá. ,,tak pojď mám pro tebe čerstvé maso..” řekla Síllie a vzala ji za ruku,aby se šla najíst,jelikož je mladá a potřebuje hodně masa. Síllie se zastavila a ucítila nebezpečí smečky…někdo zabíjí smečku!  Matka pustila dceru a běžela k tomu oknu,kde byla Sárie a něco ukazovala.  „Sakra… Sário ani se nehni! ” řekla matka ostražitě a vážně. Dcera poslechla a pozorovala mamku,jak panikaří…cítila to. Síllie se podívala do okna a uviděla někoho se hýbat s nějakou věcí v ruce. Vycenila své ostré tesáky a zavrčela. I dcera to slyšela. Pak ucítila krev smečky a také cizí, dala si mikinu,boty a poklusala za dcerou a pošeptala jí do ouška „Sári,zůstaň tady,ať se ti nic nestane,pak se vrátím. Někde se schovej a nevylízej! Potom ti řeknu jednu věc během toho co se bude dít…mám Tě ráda.” A pelášila do dveří,rozzuřeně je otevřela a utíkala do deště na pravou stranu,kde mají být nepřátelé. A dveře se sami zabouchly. Sárie utíkala do svého pokoje a schovala se pod postel a  trochu pokoukávala do okna. Rozbrečela se a zalezla dozadu pod postel. „Sário, jsou tu cizí vlci,potichu si zbal do baťůžku nějaké jídlo,pití a oblečení. Jasný? Jen to tu vyčistím a půjdu-” nedořekla a to se nikdy nestávalo. Síllie byla totiž vlkodlačí telepatka a mohla někomu něco říkat z mysli… uměla magii,je to alfa své smečky. Její legenda vypráví,že je Krvavá protože umí magii a zabila nejvíc různých ras a vždy,když se vrátila,tak byla cítit krví. Je silná a porodila malou Sárii,která taky určitě něco zdědila. Magie je pro každého velkou vzácností,ale nikdo neví jak ji získal právě vlkodladlak.  Sárie se podivila,ona věděla,že se spojení nikdy nepřeruší,že by….  Sárie se rozbrečela ještě víc udělala to,co ji mamka řekla. Po deseti minutách byla hotová,najednou bylo ticho…ticho.Už nebylo nic slyšet,ani vrčení,které bylo zřetelně slyšet z venku,ale teď nic.  Sárie s baťůžkem na zádech vylezla potichu ven a šla směrem kam šla mamka,nejspíš ke smečce,která byla hodně kousek.Skoro kam se podívala byla krev a mrtví nepřátelé. Šla pak do hostince,kde se scházejí všichni z Síllininy smečky,otevřela dveře a poklekla na kolena,nevěřila svým očím. Všichni byli….byli mrtví!! Cela smečka! Sárie s brekem zavětřila,aby mohla najít mamku a podařilo se,natož,že byla pořád mladá,v takovém věku ještě nikdo nemohl použít takhle vlčí instinkt-čich. Šla podle pachu a uviděla ji ležet u židle na pravé straně. Byla celá pokrvácená a rány se ji hojily strašně pomalu,než vždycky. Pomalu a slabě otevřela oči,aby mohla vidět Sáriu.  „Sári… u-utíkej pryč z tohodle m-místa,nikde se neohlížej a-a následuj svůj sen…a vem si můj náhrdelník,b-udeš ho p-potřebovat…mám tě moc ráda a t-teď běž! ” z pusy ji vytekla krev a zakašlala i s krví. Pomalu ji černaly oči a to bylo znamení…smrti vlkodlaka. Naposled se pousmala a zavřela je…..už navždy. Sárie s proudy slz na tváři vzala mamce její náhrdelník a dala ho na svůj krk,pak si stoupla a utíkala do deště z hostince.  Utíkala na sever,kde je město Wolloego. Začala jí být zima,jelikož byla blízko hranic Korr,kde měla matka vlkodlačí přátelé. Oblékla si bundu,kterou měla v batohu a vytáhla si i pečeni,aby se posílila. Cesta by měla trvat dva dny,než se dostaví do Korr. Sárie uslyšela kroky a taky je cítila. Skoro nic neviděla,kvůli zaslzeným očím.

tmp_140330_150618-1588750824

21,372 Comments :, , , more...

Tajuplný les či svět?

by povidky-adissan.eblog.cz on Bře.23, 2014, under Fantasy povídky

tmp_mtr2b750f_holka1373115892

Název; Tajuplný les či svět?          Svět plný radosti…veselosti…přátelství…ale během jednoho   večera vše změní. 20letá Sára Korwilová,milovnice voňavých  a velkých lesů,také si rozumí víc se psy,než s rodiči. Sára se   přistěhuje z Montany do Seattlu,kde jsou velké lesy,a půjde  se do jednoho podívat,ale z nicčeho nic…zabloudila,i když   byla velmi dobrá v stopování a měla pamatováka.  Zachrání ji někdo,kdokoli? Přežije? Najde cestu domů?    Velká škoda je,že se stěhujeme z Montany,můj milovaný domov,s velkým venkovem,kam se podívám. Alespoň že si bereme sebou mého psa Lykaje,protože s rodiči…se ani jedinkrát nedomluvím a s ním si rozumím pořád. Před dvěma měsíci umřela Bella,další příbytek do domu,ale byl to taťkův pes.   Právě teď jsme u hranic Seattlu,jak tak pozoruju,je tu taky velice velká příroda,lesy,louky,dokonce i rybníky a ty hory…  Myslím,že se půjdu do blízkého lesa trochu projít,rodiče mě už ani neupozorňují,jelikož mě už znají a ví,že se neztratím,no momentálně se mi to ještě nikdy nestalo. A už jsme na místě, je to velký dům,skoro na samotě,stejně máme rádi klid. Velká zahrada s dvěma stromy,třípatrový dům s lesem a rybníkem několik metrů vedle. To mi vyhovuje. Lykaj už vyleze a běhá okolo a je rád,že má velký  prostor. Ale najednou se zastaví,rodiče se na nečem domlouvají a částečně vytahují bedny a kufry z dodávky.  Já se na něj podívám a podivím se,protože se takhle nikdy nechoval,naráz začal vrčet se zaměřeným ochranitelským výrazem do nedalekého keře.  Přijdu k němu,kleknu si a začnu ho plácat po zádech,aby se uklidnil,i když se to nepovedlo. Začal vrčet víc,já sem se podívala na keř,na který směřoval a uviděla jsem pohyb v něm. Lekla jsem se,ale pak se ihned uklidnila.   Potom jsem s ustaraným a upřeným výrazem šla pomoct mamce a taťkovi.  2. část    Konečně máme hotovo, i když hlava mi nebere,to jak se Lykaj zachoval. Poslední věci si vybaluji na černou poličku,na modré stěně pokoje. Miluju modrou a černou a taky takový mám pokoj. Je velký,má dvě velké okna,prostorný,prostě bezva! Přemýšlím,že si půjdu porozhlédnout les,který je tu kousek,jestli si dobře pamatuji,ale jo.   Obleču si šedé tepláky a černou mikinu,ve které chodím skoro pořád. Teď ještě přemluvit taťku,ať si můžu sebou vzít Lykaje. Vyjdu z pokoje a jdu po schodech dolů do jídelny,kde sedí mamka s taťkou a povídají si.  “Ahoj,no mám v plánu jít se projít do lesa…a můžu si sebou vzít Lykaje? Prosím…” žadonila jsem.  “Ahoj broučku,bohužel ne,on si musí zvyknout na dům a až pak na okolní prostředí. Takže tentokrát ne.” Odpověděl taťka a mamka jen přikývla. Podívám se na Lykaje,který leží na podestýlce,kterou má pod oknem.  “Dobře,tak já jdu, vrátím se možná kolem večera…” řekla jsem skleslým hlasem.  Obuji si šedomodré boty a vyrážím.  Jdu cestou,do které je to do lesa nejkratší. Zastavím se a podívám na keř,na který byl Lykaj…připnutý? hypnotizovaný? já opravdu nevím,tak radši jdu dál.   Kdesi jsem četla,že tenhle les má přezdívku “černý les času” zrovna nevím proč,ale určitě jenom proto, aby vystrašili lidi.Taky tam bylo pár takových,kteří psali,že se jim tam ztráceli bezdůvodně věci,jídlo a tak. Prý,že se tam ztratila malá dívka a už se nevrátila,to bylo před pěti lety. A prej bylo slyšet vytí vlků,několik metrů daleko. Ale já tomu apsolutně nevěřím,možná na vytí vlků,ale aby se ztrácely věci? A krom toho i malá holka? Výmysly!   A už vykračuju po cestičkáck voňavého lesa,je překrásný,všude stromy,keříky s borůvkami,malinami,i jahody,klidně bych si je vzala,ale nechci ničit les…  Najednou jsem uslyšela prasknout větvičku,otočila jsem se tím směrem,viděla jsem jen rychlý pohyb.   “Lykaji?” Volám nervózně psovo jméno.  “Lykaji??” Zvolám ho ještě jednou,ale pořád jen rychlé pohyby a praskoty větviček.  Ticho…najednou ticho a klid. Možná se mi to zdálo,uklidňuji se,ale na vidinu to každopádně nevypadalo,bylo to skutečné a stejně…kdyby to byl Lykaj hned by ke mně šel,nějaký pes to musel být,jelikož jsem slyšela vrčení. Ale nikoho,nebo-li nic jsem neviděla.   Otočím se zpátky domů. Možná už vím proč se tento les tak jmenuje,přemýšlím. Kvůli tomu,že když si něčeho všimneš,tak se zastaví čas,nejspíš. Ale proč “černy les”? Vždyť je přírodně zelený a hnědý. V hlavě mi bloudí tolik otázek,na nichž nedokážu najít odpověť.     “Jsem doma!” Vykřiknu,jakmile jsem otevřela dveře.  “Dobrá,přišlas akorát na večeři,to se ti nepodobá Sáry, děje se něco?” Stará se o mně mamka pečlivě.  “Ne,co by se mělo dít?” Odpovím neklidně.  “Tak jo… zavolej taťku na jídlo.” Nařídila mi mamka,protože kdyby zakřičela taťkovo jméno,by se rušil klid.  Utěkám do ložnice,tam není,do koupelny,tam taky není,jedině do mého pokoje. Vyšlapu schody,vidím pootevřené dveře,otevřu je dokořán a vidím taťku,jak mi zapojuje počítač.   “Děkuju tati,za odměnu je hotová večeře.” Usměju se.  “Jojo” řekne a hned vyleze zpoza stolu,pod kterým zapojoval dráty.A společně jdeme do jídelny,kde nám mamka přichystala večeři.   Přisedneme si ke stolu a povečeříme.  3.část    Lykaj mi dá hlavu do klína a ustaraně kňučí,jako by mi četl myšlenky. Pohladím ho a on jde k počítači,kde má také podestýlku. Pokračování příště…

21,255 Comments :, , , more...

Looking for something?

Use the form below to search the site:

Still not finding what you're looking for? Drop a comment on a post or contact us so we can take care of it!

Visit our friends!

A few highly recommended friends...

Archives

All entries, chronologically...