Povídky-od Adís Welcome in my world=)

Blog přesunut!!!!!! Tento blog končí..

by povidky-adissan.eblog.cz on Srp.03, 2014, under Ostatní

Ahojte!
Tákže tenhle blog se přesouvá a ukončuje!!
Druhý b.: povidky-od-adis.pise.cz
mnohokrák všem děkuji….

12,283 Comments more...

Drakobijec

by povidky-adissan.eblog.cz on Kvě.31, 2014, under Kapitulovky

in-the-forest-of-red-hair-anime-girl_1280x1024

DRAKOBIJEC

Draci kdysi existovali? ano,existovali. Několik lidí tomu nevěří,ale je to tak! Existovali a vládli světu. Lidé si myslí,že ti kteří si myslí,že existovali jsou blázni…ale nejsou.

Myslí si dobrou věc a Ti kteří jim ríkají “blázni” jsou blázni sami…Draci byli na tomto světě a bojovali proti lidem,ale někteří draci si mysleli jiné věci a proto si chytli nějakého člověka,kterého naučili dračí sílu. a tým se říkalo “Drakobijci”.

Červenovlasá Flira je samotářka a bloudí světem a hledá pravdu…jakou?

Seeking the truth, seeking the truth, so try! Wake up with the force my strength which is in me, and sealed it, so looking for it!” (Hledám pravdu,hledám pravdu,tak se snaž! Probud’ se s tou silou…mojí silou,která je ve mne a zapečetil si ji,tak hled’ si ji!)

modlidba?pečet’?,říká si v duchu Argo. A postupuje s mečem potichu keřem k ní. Ona mezitím sedí a opakuje tu “modlidbu” a vklidu dýchá. Okolo ní je kruh nejspíše z alchymie a září jasně zelenou,jako kdyby to byla léčitelská magie či kouzlo. Argo potichu jde a sleduje jí bez jediného mrknutí,je na ni závislí? Ne,není,má úkol! 3,..2,..1..TED’!! A vyrazil k ní v rychlosti blesku! Ona v klidu otevře oči a otočí se směrem,kde Argo vyrazil…(vrzení,když se dva meče střetnou)

Argo se ušklíbne a odrazí se od svého meče od ní,aby byl od ní trochu blíž i daleko. Ona je pořád v klidu a jenom se trochu pousměje “Jak dlouho mě budeš sledovat?! Leze mi to krkem!” Argo vykulil oči a podivil se. Jak to ví?!,říká si v mysli. Argo  zavřel oči a až je otevřel byla pryč! Začal se ohlížet až se zastavil u alchymického kruhu a dotkl se toho…byl to nějaký prach. Vzal toho trochu do sáčku a vypadl z toho místa,aby nebylo podezření “vojáků”. až bylo ticho a byl fuč,z prachu se zdeformovala ta oná dívka s červenýma vlasama a zamračila se. “Nikdo nemůže vzít můj vlastní prach a už vůbec ne on! Hajzl!” a už utíkala směrem kde běžel on. Po prachu nezbylo ani smítko. Protože ten prach byla ona a když někdo vezme její prach,tak má polovinku schopnosti v onén prachu,který byl oddělen.

Pokračování přístě…

16,297 Comments :, , more...

Legendární strom Života

by povidky-adissan.eblog.cz on Dub.24, 2014, under Ostatní

Legendární strom Života

tmp_fantasy_elvin_country_017009_1703131352

Postavy;

Elizabeth- milá,společenská a atraktivní. Má svého Exilla Bagíru,má svou kamarádku Mayu a magie elementu-slunce.  Maya- nedůvěřivá,statečná a roztomilá(jak kdy:D). Exill Fia a magie elementu-zbraně (železný  Štít,meče,atd.)  Lykaj- hodný,milý a silný,se svým bratrem Leem milujou pěkné holky. Exill Blackey. Magie elementu- voda. Leo- milý,statečný a v jakémkoliv případě ochrání své přátele. Exill Maki. Magie elementu-blesk. .

Info

oExill jemini mazlíček,který má různé tvary,podoby,povahy a barvy

Příběh;;

ku 2055 žil člověk jménem Polerzo,který uměl jako jediný magii.  Chránil tím obyvatelstva a města. Před kým? Před nepřáteli z takzvané „Fergie” , kteří mají domovy ve vesmíru a vyrábějí tam různé techniky či mechaniky. Stejná rasa lidstva a sami navzájem se chcou vyvraždit,ale proč? To se nezjistilo.  Ale po 5 letech se objevil Generál Fergie a ukázal se silou jedu…magie. Tím pádem Polerzo jako jediný magii neuměl. Pak se utkali v boji a oba dva zemřeli,nedali se porazit,když byli vyrovnaní se silou.  Zničené město,kde se Polerzo narodil,bylo na půl rozbité,ale díky jeho ochraně by bylo město zničené už úplně…Za 10 let přestavili a dostavili doničené město,které žije doteď… A roku 2070 se narodili děti,kteří magii také zdědili,ale po kom? Nikdo neví a ani to neřeší.

18,050 Comments more...

Malé upozorněníčko…

by povidky-adissan.eblog.cz on Dub.04, 2014, under Ostatní

Milí návštěvníci,
Jsem rada,že se (doufám) vám líbí můj blog,protože když budete komentovat příspěvky,tak budou další či pokračování rozepsaných povídek…
1) můžete mi napsat na e-mail povídky na přání,možná to bude trvat jelikož to vše píši na tabletu a nemám moc času,ale volnou chvilku si vzdy najdu…=-]

18,726 Comments more...

Náhoda či osud?

by povidky-adissan.eblog.cz on Dub.03, 2014, under Kapitulovky

N

áhoda či osud?

[CELÉ VYMYŠLENÉ,JAK JMÉNA,TAK MĚSTA,ATD.]

Patnáctiletá Katrina je normální holka,která je z Wardiollu a miluje hudbu.  Už měla vymyšlené plány na prázdniny,ale rodiče ji to přetrhli. Pojede na Tábor do Seworu to je přírodní tábor,kde jezdí jenom puberťáci a zástupci jim jen napsali list pravidel. Potom tam najde spolužáka,kterého opravdu nesnáší. Ale stane se něco nečekaného… co?  Uvidíte. tmp_collage_19700102011900277-1175790357

 Moje jméno je Katrina Lutmanová a chodím do 7. třídy do Wardiollu. Miluju hudbu a hodně se ji věnuji,potom můj koníček je kreslení a staraní se o zvířata. Jsem ve škole a máme poslední hodinu Čtení literaturu,a za každičkých pět minut zvoní na konec vyučování a konec školy! Hurá,budou prázdniny! S kamarádkama máme naplánované jet k potoku,kde jezdíme každé léto a švitoříme… „Tři…dva…jedna Crrrrrrr” zazvonil zvonek a všichni začali jásat. „No hurá..Katy,pojedeš tam? Už to mám promyšlené-” nedořekla Emma,protože jí do toho skočím. „ ok,ale nech si to jako překvápko. Jo? A pojedu,neboj” uklidňuju ji,protože jak začně mluvit…ji nejde zastavit.  Každý si uklízí věci a pádí ze třídy a školy ven.  Jdu v klidu do šatny,dám si tenisky a bundu a pak jdu směrem ke dveřím školy. Jsem venku,na čerstvém vzduchu. A jdu domů,všichni jedou autobusem,protože bydlí daleko. „Ahoj mami!”ozvala jsem se, jakmile jsem vešla do našich dveří.„můžu dneska teda ven s kamarádkama? Jejda,jsou prázky,takže to oznamovat nemusím…” „Ahoj. To je dobře,že si to řekla,protože nikam nejedeš..”řekla s úsměvem na tváři?  „Proč??!”vyjeknu na ni. „Protože jedeš někam jinam. Katri,i minulé léto si prožila s kamarádkama u potoka,nemyšlíš? Teď prostě pojedeš jinam…a basta!”řekla mi. Naštvaně jdu do svého pokoje a zamknu se. Vytáhnu můj modrý mobil a zavolám Emmě. „Ahoj Emmi,nejspíš tě zklamu,protože mamka mi řekla,že  k potoku nepojedu a nevím kam mě chcou dát…promiň”řekla jsem provinile do telefonu. „Děkuju,opravdu děkuju! Nej kámoška a taký podraz! Fakt díky. Jo dobrá,užijeme si to tam i bez tebe! Čau” a ukončila hovor. Povzdychla jsem si a byla jsem naštvaná na mamku a taky na Emmu a taťka za to určitě taky může!  Někdo zaklepal na dveře a ozval se tátův hlas,šla jsem odemčít,aby mohl jít dál.  „Katri,mamimka  to rozhodla,já ne a taky jsem s tím nesouhlasil.”řekl a sedl si moji postel. „Aspoň někdo je na mojí straně…a kam vlastně pojedu?”zeptala jsem se. Taťka se zamyslel,než odpověděl „do Seworu na tábor,kde mohou jen vy mladí… a budeš tam celé prázdniny,já musel nakonec souhlasit. Omlouvám se ti.” Já otevřela pusu a nechala ji tak jak je a dívala se přitom na taťku. Celé?  To né!!,nadávám si v duchu. Taťka mi poklepe rameno a řekne „ráno v pět vyrážíme,tak si připrav věci. Dobře?” A odešel. „Dýchej,jenom se uklidni Katrino! Celé prázdniny v nějakém táboře? Blé…” uklidňuju sama sebe. A jdu si vytáhnout ten stupidní kufr a dát si tam věci. Po hodině chystání du spát,protože mám hlavu plnou a spaním to vytáhnu,doufám. né plány na prázdniny,ale rodiče ji to přetrhli. Pojede na Tábor do Seworu to je přírodní tábor,kde jezdí jenom puberťáci a zástupci jim jen napsali list pravidel. Potom tam najde spolužáka,kterého opravdu nesnáší. Ale stane se něco nečekaného…

tmp_collage_19700102011900277305112780

15,989 Comments more...

Rudý déšť 2

by povidky-adissan.eblog.cz on Dub.01, 2014, under Fantasy povídky

Zasyčela bolestí,kvůli tomu nahrdelníku,protože byl ze stříbra a to je slabina vlkodlaků,ale je dcerou legendy a to si taky uvědomuje a chce dokázat,že je silná jako její matka. Nikde nic nebylo. Stmívalo se a Sárie se rozhodla rozdělat oheň,alespoň měla dost zkušeností,aby si sama vystačila na přežití. Našla nějaké větve a kameny.  Škrkla kamenama do hromady větví a jiskra pohltila větvičky,pak se oheň rozšlahal a v klidu hřál. Sárie si sedla a rukama si přichytla kolena k hlavě a přiblížila se víc k ohni. Po nějaké hodince,kdy přemýšlela a zároveň se dívala do tančících horkých plamenů si šla lehnout a usla. Následující ráno bylo chladné a z hořícího ohně,nezbylo nic než popel. Sárie se probudila asi kolem šesté a dala si pečeni. Po deseti minutách vyrazila zas a opět na sever do města Wolloego,bylo to město Mrazu,ale kdysi to bylo město květin a voňavého léta,ale někdo zabil Bílého Koně,který přinášel štěstí,krásu a léto,něco jako by byl bůh. Sárie šla a zabořovala se do krásně třpytícího sněhu,který byl taky pěkně studený. Podívala se do dálky a uviděla kus Wolloego,ale zastavila se… a zůstala stát,jak by byla přimrznutá,pak poklesla víčkama a spadla únavou do ledového sněhu.  Otevřela oči,uviděla vedle sebe usmívající se ženu,ze které bylo cítit jen…napětí a strach. Žena se pootočila k Sárii a její tvář se rozzářila velkým úsměvem,větší než jaký měla předtím. Sárie se posadila a podívala se okolo…znala to tu.  Ano,to je Filgerův dům,starý přítel matky a také vlkodlak. Filger byl vlkodlakem starým asi jedno staletí a pořád vypadal na třiatřicet. Ale co, vlkodlaci žijí do doby,kdy je někdo nezabije nebo nezemře nějakou nemocí,i když to se nikdy nestávalo,ale stat se to může kdykoli. „Jsi v pořádku? Nechceš uvařit čaj? A neboj Filger přijde za chvíli,ten si s tebou hodí řeč.” začala žena. „Jsem Elleanor,jeho manželka,pokud si vzpomínáš…”  Přikývla a nic neříkala.  Bouchly dveře a z nich vyšel muž s černými krátkými vlasy a bradkou,byl celý mokrý a měl na sobě malé vločky sněhu,které se po chvilce rozpustily. Elleanor šla do kychyně a něco tam skládala. Filger se pousmál a vyslekl si vestu,nebyl vůbec vydýchaný,jelikož měl výdrž a kondičku. Pak šel směrem k Sárii a posadil se na židli,krerá byla vedle postele.  „Je mi opravdu líto,co se stalo…promiň,že ti připomínám…”řekl. A tvářil se smutně,cítil lítost a cítila to i Sárie. „To nevadí,jak jsem se sem dostala?” zeptala se Filgera. Figler se sekl,až nakonec řekl „no…syn tě viděl ležet ve sněhu,prý si byla celá stuhlá a oslabená,tak tě vzal sebou a já tě ihned poznal i podle pachu.” „Aha..děkuji… Syn? Vy máte syna?”zeptala se a opravdu nevěděla,že má syna. „To už si ho možná ani nepamatuješ…jeho jméno je Elnïar. “odpověděl a s tím se i zasmál. „Ahaa,už vím….Elnïar..”vzpomněla si a v duchu si usmála. Měla ho opravdu ráda,ne jako přítele,ale něco víc…  Sárie si vstoupla na nohy a pokusila se udržet rovnováhu. Stála rovně. Povzdchla si a vyfala ze sebe„ a kde  je vůbec? Už jsem ho dost dlouho neviděla…” „Prochází se městem,určitě vzpomíná na léto,které tu bylo,před patnácti lety.”řekl pořád s úsměvem na tváři.„a bude rád,když uvidí svou starou kamarádku.. můžeš jít.” Přikývla,znala město,dalo by se říct,že tu byla Vždy,když Síllie neměla čas. Vzala si svou bundu a utíkala ven. Po chvíli ho uviděla sedět na lavičce,jak se dívá na zasněžené stromy. „Elnïare!” zavolala. Elnïar se otočil,prve nevěděl,kdo to,ale pak si to uvědomil,díky pachu. Byl taky vlkodlak. Usmál se,za ten úsměv by dala Sárie cokoli.

Pokračování příště..

38 Comments more...

Rudý déšť

by povidky-adissan.eblog.cz on Bře.30, 2014, under Fantasy povídky

Rudý déšť

Město deště… rudého deště… Klan a rodina,jsou mrtví…všichni! Jestlipak ještě někdo žije… musí,jsou to vlkodlaci,musí přežít alespoň někdo z nich.  Vlkodlačice Sárie je(možná) poslední z klanu vlkodlaků. A putuje po stopách svých příbuzných,ale co když je poslední? Nikdo neví.. ale vlkodlačice se stejnak nevzdává,až najde alespoň někoho z rodiny. Ale musí se vyhýbat ostatním klanům elfům,démonům,valkýr možná i elementovým zvířatům.  Štěstí je to poslední na co Sárie myslí…myslí jen na své druhy.

,, mamíí!!” Ozvala se dcera legendy Krvavé Síllie. Mamka si povzdechla a kráčela za svou dcerou.  „ co se děje? Sárie..” dcerka ukázala svým malým prstem na okno,kde tekly kapky voného deště. Mamka se podívala do deště,chvíli se tam dívala až se podívala na Sárii a uviděla ji jak je mrzutá. ,,tak pojď mám pro tebe čerstvé maso..” řekla Síllie a vzala ji za ruku,aby se šla najíst,jelikož je mladá a potřebuje hodně masa. Síllie se zastavila a ucítila nebezpečí smečky…někdo zabíjí smečku!  Matka pustila dceru a běžela k tomu oknu,kde byla Sárie a něco ukazovala.  „Sakra… Sário ani se nehni! ” řekla matka ostražitě a vážně. Dcera poslechla a pozorovala mamku,jak panikaří…cítila to. Síllie se podívala do okna a uviděla někoho se hýbat s nějakou věcí v ruce. Vycenila své ostré tesáky a zavrčela. I dcera to slyšela. Pak ucítila krev smečky a také cizí, dala si mikinu,boty a poklusala za dcerou a pošeptala jí do ouška „Sári,zůstaň tady,ať se ti nic nestane,pak se vrátím. Někde se schovej a nevylízej! Potom ti řeknu jednu věc během toho co se bude dít…mám Tě ráda.” A pelášila do dveří,rozzuřeně je otevřela a utíkala do deště na pravou stranu,kde mají být nepřátelé. A dveře se sami zabouchly. Sárie utíkala do svého pokoje a schovala se pod postel a  trochu pokoukávala do okna. Rozbrečela se a zalezla dozadu pod postel. „Sário, jsou tu cizí vlci,potichu si zbal do baťůžku nějaké jídlo,pití a oblečení. Jasný? Jen to tu vyčistím a půjdu-” nedořekla a to se nikdy nestávalo. Síllie byla totiž vlkodlačí telepatka a mohla někomu něco říkat z mysli… uměla magii,je to alfa své smečky. Její legenda vypráví,že je Krvavá protože umí magii a zabila nejvíc různých ras a vždy,když se vrátila,tak byla cítit krví. Je silná a porodila malou Sárii,která taky určitě něco zdědila. Magie je pro každého velkou vzácností,ale nikdo neví jak ji získal právě vlkodladlak.  Sárie se podivila,ona věděla,že se spojení nikdy nepřeruší,že by….  Sárie se rozbrečela ještě víc udělala to,co ji mamka řekla. Po deseti minutách byla hotová,najednou bylo ticho…ticho.Už nebylo nic slyšet,ani vrčení,které bylo zřetelně slyšet z venku,ale teď nic.  Sárie s baťůžkem na zádech vylezla potichu ven a šla směrem kam šla mamka,nejspíš ke smečce,která byla hodně kousek.Skoro kam se podívala byla krev a mrtví nepřátelé. Šla pak do hostince,kde se scházejí všichni z Síllininy smečky,otevřela dveře a poklekla na kolena,nevěřila svým očím. Všichni byli….byli mrtví!! Cela smečka! Sárie s brekem zavětřila,aby mohla najít mamku a podařilo se,natož,že byla pořád mladá,v takovém věku ještě nikdo nemohl použít takhle vlčí instinkt-čich. Šla podle pachu a uviděla ji ležet u židle na pravé straně. Byla celá pokrvácená a rány se ji hojily strašně pomalu,než vždycky. Pomalu a slabě otevřela oči,aby mohla vidět Sáriu.  „Sári… u-utíkej pryč z tohodle m-místa,nikde se neohlížej a-a následuj svůj sen…a vem si můj náhrdelník,b-udeš ho p-potřebovat…mám tě moc ráda a t-teď běž! ” z pusy ji vytekla krev a zakašlala i s krví. Pomalu ji černaly oči a to bylo znamení…smrti vlkodlaka. Naposled se pousmala a zavřela je…..už navždy. Sárie s proudy slz na tváři vzala mamce její náhrdelník a dala ho na svůj krk,pak si stoupla a utíkala do deště z hostince.  Utíkala na sever,kde je město Wolloego. Začala jí být zima,jelikož byla blízko hranic Korr,kde měla matka vlkodlačí přátelé. Oblékla si bundu,kterou měla v batohu a vytáhla si i pečeni,aby se posílila. Cesta by měla trvat dva dny,než se dostaví do Korr. Sárie uslyšela kroky a taky je cítila. Skoro nic neviděla,kvůli zaslzeným očím.

tmp_140330_150618-1588750824

13,144 Comments :, , , more...

Tajuplný les či svět?

by povidky-adissan.eblog.cz on Bře.23, 2014, under Fantasy povídky

tmp_mtr2b750f_holka1373115892

Název; Tajuplný les či svět?          Svět plný radosti…veselosti…přátelství…ale během jednoho   večera vše změní. 20letá Sára Korwilová,milovnice voňavých  a velkých lesů,také si rozumí víc se psy,než s rodiči. Sára se   přistěhuje z Montany do Seattlu,kde jsou velké lesy,a půjde  se do jednoho podívat,ale z nicčeho nic…zabloudila,i když   byla velmi dobrá v stopování a měla pamatováka.  Zachrání ji někdo,kdokoli? Přežije? Najde cestu domů?    Velká škoda je,že se stěhujeme z Montany,můj milovaný domov,s velkým venkovem,kam se podívám. Alespoň že si bereme sebou mého psa Lykaje,protože s rodiči…se ani jedinkrát nedomluvím a s ním si rozumím pořád. Před dvěma měsíci umřela Bella,další příbytek do domu,ale byl to taťkův pes.   Právě teď jsme u hranic Seattlu,jak tak pozoruju,je tu taky velice velká příroda,lesy,louky,dokonce i rybníky a ty hory…  Myslím,že se půjdu do blízkého lesa trochu projít,rodiče mě už ani neupozorňují,jelikož mě už znají a ví,že se neztratím,no momentálně se mi to ještě nikdy nestalo. A už jsme na místě, je to velký dům,skoro na samotě,stejně máme rádi klid. Velká zahrada s dvěma stromy,třípatrový dům s lesem a rybníkem několik metrů vedle. To mi vyhovuje. Lykaj už vyleze a běhá okolo a je rád,že má velký  prostor. Ale najednou se zastaví,rodiče se na nečem domlouvají a částečně vytahují bedny a kufry z dodávky.  Já se na něj podívám a podivím se,protože se takhle nikdy nechoval,naráz začal vrčet se zaměřeným ochranitelským výrazem do nedalekého keře.  Přijdu k němu,kleknu si a začnu ho plácat po zádech,aby se uklidnil,i když se to nepovedlo. Začal vrčet víc,já sem se podívala na keř,na který směřoval a uviděla jsem pohyb v něm. Lekla jsem se,ale pak se ihned uklidnila.   Potom jsem s ustaraným a upřeným výrazem šla pomoct mamce a taťkovi.  2. část    Konečně máme hotovo, i když hlava mi nebere,to jak se Lykaj zachoval. Poslední věci si vybaluji na černou poličku,na modré stěně pokoje. Miluju modrou a černou a taky takový mám pokoj. Je velký,má dvě velké okna,prostorný,prostě bezva! Přemýšlím,že si půjdu porozhlédnout les,který je tu kousek,jestli si dobře pamatuji,ale jo.   Obleču si šedé tepláky a černou mikinu,ve které chodím skoro pořád. Teď ještě přemluvit taťku,ať si můžu sebou vzít Lykaje. Vyjdu z pokoje a jdu po schodech dolů do jídelny,kde sedí mamka s taťkou a povídají si.  “Ahoj,no mám v plánu jít se projít do lesa…a můžu si sebou vzít Lykaje? Prosím…” žadonila jsem.  “Ahoj broučku,bohužel ne,on si musí zvyknout na dům a až pak na okolní prostředí. Takže tentokrát ne.” Odpověděl taťka a mamka jen přikývla. Podívám se na Lykaje,který leží na podestýlce,kterou má pod oknem.  “Dobře,tak já jdu, vrátím se možná kolem večera…” řekla jsem skleslým hlasem.  Obuji si šedomodré boty a vyrážím.  Jdu cestou,do které je to do lesa nejkratší. Zastavím se a podívám na keř,na který byl Lykaj…připnutý? hypnotizovaný? já opravdu nevím,tak radši jdu dál.   Kdesi jsem četla,že tenhle les má přezdívku “černý les času” zrovna nevím proč,ale určitě jenom proto, aby vystrašili lidi.Taky tam bylo pár takových,kteří psali,že se jim tam ztráceli bezdůvodně věci,jídlo a tak. Prý,že se tam ztratila malá dívka a už se nevrátila,to bylo před pěti lety. A prej bylo slyšet vytí vlků,několik metrů daleko. Ale já tomu apsolutně nevěřím,možná na vytí vlků,ale aby se ztrácely věci? A krom toho i malá holka? Výmysly!   A už vykračuju po cestičkáck voňavého lesa,je překrásný,všude stromy,keříky s borůvkami,malinami,i jahody,klidně bych si je vzala,ale nechci ničit les…  Najednou jsem uslyšela prasknout větvičku,otočila jsem se tím směrem,viděla jsem jen rychlý pohyb.   “Lykaji?” Volám nervózně psovo jméno.  “Lykaji??” Zvolám ho ještě jednou,ale pořád jen rychlé pohyby a praskoty větviček.  Ticho…najednou ticho a klid. Možná se mi to zdálo,uklidňuji se,ale na vidinu to každopádně nevypadalo,bylo to skutečné a stejně…kdyby to byl Lykaj hned by ke mně šel,nějaký pes to musel být,jelikož jsem slyšela vrčení. Ale nikoho,nebo-li nic jsem neviděla.   Otočím se zpátky domů. Možná už vím proč se tento les tak jmenuje,přemýšlím. Kvůli tomu,že když si něčeho všimneš,tak se zastaví čas,nejspíš. Ale proč “černy les”? Vždyť je přírodně zelený a hnědý. V hlavě mi bloudí tolik otázek,na nichž nedokážu najít odpověť.     “Jsem doma!” Vykřiknu,jakmile jsem otevřela dveře.  “Dobrá,přišlas akorát na večeři,to se ti nepodobá Sáry, děje se něco?” Stará se o mně mamka pečlivě.  “Ne,co by se mělo dít?” Odpovím neklidně.  “Tak jo… zavolej taťku na jídlo.” Nařídila mi mamka,protože kdyby zakřičela taťkovo jméno,by se rušil klid.  Utěkám do ložnice,tam není,do koupelny,tam taky není,jedině do mého pokoje. Vyšlapu schody,vidím pootevřené dveře,otevřu je dokořán a vidím taťku,jak mi zapojuje počítač.   “Děkuju tati,za odměnu je hotová večeře.” Usměju se.  “Jojo” řekne a hned vyleze zpoza stolu,pod kterým zapojoval dráty.A společně jdeme do jídelny,kde nám mamka přichystala večeři.   Přisedneme si ke stolu a povečeříme.  3.část    Lykaj mi dá hlavu do klína a ustaraně kňučí,jako by mi četl myšlenky. Pohladím ho a on jde k počítači,kde má také podestýlku. Pokračování příště…

7,974 Comments :, , , more...

Menší omluva…

by povidky-adissan.eblog.cz on Kvě.31, 2014, under Ostatní

Ahojky minna(Lidi) moc se omlouvám za nepřítomnost,ale podělal se mi tablet a

ZASTAVUJE SE JEDNA POVÍDKA I MOŽNÁ UKONČUJE! JE TO: tajuplný les či svět..

a ZASTAVUJE :RUDÝ DÉŠT’…

Díky zatím Sayonara!!! a pěkné čtení.. a možná se blog bude měnit a prosouvat ale to si jestě rozmyslím…

8,277 Comments more...

Looking for something?

Use the form below to search the site:

Still not finding what you're looking for? Drop a comment on a post or contact us so we can take care of it!

Visit our friends!

A few highly recommended friends...

Archives

All entries, chronologically...